Sára se dívala do země, nejraději by zmizela, nedokázala snášet hluk ve svém nitru a kolem sebe. Připadala si nechráněná, vlastní srdce ji zradilo a zostudilo. Co to má být? Co ho tolik rozrušilo? Přehlédla snad něco?
Sára pomalu zvedla hlavu, klouzala očima po okolí, nechala pohled putovat, aby si sám našel svou cestu. Na pódiu vedle ředitele stála se vztyčenou hlavou vysoká postava. Přímé, sebevědomé držení těla, tmavé oči, skoro černé a vážné – neklidné oči. Plují mořem obličejů, zdá se, že se v něm utopí, něco hledají…… neklidné, nikde se nezastavují, bloudí stále dál, krouží, pátrají… …náhle se čehosi zachytí, ztuhnou… … zorientují se, pohybují se cíleněji, jsou stále blíž a blíž… …setkávají se se Sářinýma očima… …sahají po nich… …upírají se do nich…
