Nikdo není překvapenější než sama Leigh, když se dostane na prestižní magisterský program, kde se během následujících dvou let hodlá zdokonalit v psaní poezie. Leigh bez zábran přiznává, že spíš než básně T. S. Eliota ji baví texty Taylor Swift. Navíc se nikdy nepřenesla přes kritická slova, kterými její básnickou tvorbu na střední škole zhodnotil Will, tehdejší platonická láska. Jako by nestačilo, že její spolužáci nosí v plátěných taškách všechny ty „správné“ autory a publikují v předních literárních časopisech, Leighina nejistota se ještě prohloubí, když se na seznamovacím dni objeví právě Will, dávná láska a nepřítel v jednom. Teď si nechává říkat William a je to přesně ten typ studenta, jaké Leigh nesnáší: v pletené vestě a s ohmataným koženým zápisníkem vypadá dokonale snobsky. Jenže v ročníku je jich příliš málo na to, aby se sobě mohli dlouhodobě vyhýbat. A když pak Will na jeden seminář přinese intimní báseň (která je možná, snad, rozhodně o Leigh), jsou oba nuceni si uvědomit, že v tom druhém je víc, než co je napsáno na papíře. A to, co je mezi řádky, může být mnohem zajímavější.