„Štěpení opuštěných atomů, prahnoucích po rozmrazení citů,“ verš ze sbírky Tanec světlem, který říká o její autorce vše podstatné. První sbírka básnířky Anny Pokorné ukazuje, že na tradici přírodní a milostné poezie lze navázat i v soumračné době, kterou definuje klimatická krize. V jejích básních se prolíná láska k člověku i přírodě, míhají se zde rozličná zvířata a mezilidské vztahy mají tu nejvyšší hodnotu. Ona láska prostupující všemi texty je bezpodmínečná a neironická: „Bože! Bože! život a všechno, / chtíč a plameny žita v ječmeni, třesoucí se větve březu a řev, a řvoucí vichřice říká, miluju tě.“ Odvaha odhalit ty nejprostší city a myšlenky působí v záplavě ponurých vizí osvěžujícím dojmem a jako zjevení.