Zátiší Petra Sirotka nejsou jen bizarní předměty hodné pozornosti vnímavého pozorovatele, ale především součást života těch, kteří se jimi obklopují. Zátiší nevnímá jako neživoucí, světem odložené a samotě propadlé předměty, ale spíše jako prostředí, jež dotváří svět živých a tvoří tak kotviště našich vzpomínek. Petr Sirotek v zátiších mistrným způsobem zpracovává téma času a jeho plynutí. Pracuje s osobitou poezií, světlo a stín jsou jeho zbraněmi, a pokud předkládá objekty s prvky absurdity, nenakazuje jim hrát kdovíjaké role. Sirotkova zátiší jsou po řadě let, kdy vznikala, stále plná sdělné energie a nikoliv laciné modernity či poplatnosti. Proto tento soubor otevírá dveře do světa skutečného mistra pozastavení, zapomenutí, lehké melancholie, úsměvného ironického pousmání, přitakání druhé straně reality.