Louise Glücková získala v roce 2020 Nobelovu cenu za literaturu mj. za „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty výtečně vystihuje i její novou básnickou sbírku: mluví se v ní o něčem, co právě zažívá lyrický mluvčí básně, ale zvláštní, těžko pojmenovatelná naléhavost podání jako by z onoho zdánlivě prostého líčení dělala zážitek nadosobní, zážitek, který nás přesahuje, znamená něco podstatného, a my jej s autorkou sdílíme, aniž bychom přesně věděli, proč a jak. Právě v tom je Louise Glücková nejsilnější: její podivuhodně ztišené, intenzivní, dostředivé básně dokážou minuciózně vyjádřit onen napůl bdělý stav mezi snem a zkušeností, ony nezapomenutelné okamžiky prozření, které přijdou jednou dvakrát za život, i každodenní ubíjející banalitu, z níž zdá se neplyne vůbec nic, stejně jako vražednou rutinu milostných vztahů i nástrahy vztahů rodinných, všeprostupující pocit ztráty, vědomí smrtelnosti atd. Činí tak s elegancí, jíž se v americké poezii vyrovná málokdo: jistě Emily Dickinsonová, jistě T. S. Eliot, možná Elizabeth Bishopová, Robert Lowell či Richard Wilbur; tak či onak, její básnický hlas je vskutku „nezaměnitelný“