Do rukou se vám dostává vzpomínková kniha z roku 1953, z doby, kdy William Saroyan ještě s nadějí očekává návrat na výsluní literární scény. Nadějí jsou tedy prodchnuty i jeho vzpomínky, přestože občas vypovídají o skutečnostech tak truchlivých, jako byla náhlá smrt otce, roky prožité v sirotčinci, chudoba. Autor se coby zralý muž hrouží do řeky minulosti a z jejího dna vynáší hladké oblázky: drobnokresby postav a krajiny, žánrové obrázky viděné očima naivního chlapce. „Tato kniha nemá začátek ani konec. Kdybych nebyl začal dřív, než se dostanu na začátek, nezačal bych nikdy. Kdybych nebyl skončil dřív, než dospěju ke konci, nikdy bych neskončil. Protože tématem té knihy nejsem ani tak já sám – nyní a před nějakým časem –, ale konání lidské duše, pro kterou neexistuje žádný začátek ani konec.“ William Saroyan