Dílo malířky Jany Kremanové je výjimečné v mnoha ohledech, ačkoli (zatím) nevešlo ve všeobecnou známost. Jednak je to dáno jejím jednoznačným postojem během takzvané normalizace společnosti po srpnových událostech roku 1968, jež ji zcela vyloučila z tehdejšího uměleckého provozu. A jednak také motivickým a významovým zaměřením její tvorby. Kremanová je umělkyní zjitřené citlivosti a překvapivé imaginace, ve své práci dokáže přirozeně propojovat události velkého světa s osobním prožitkem a poselstvím. Nepostrádá ale ani smysl pro nadsázku, ironii a jistý druh sarkasmu, což ji sbližuje s její celoživotní inspirací – Franzem Kafkou. Jana Kremanová žije v umění, její obrazy a kresby odrážejí její duševní stav, jsou zprávou o autentickém citovém životě v dramatu života, v onom theatru mundi, jímž odkazuje na svůj niterní vztah k divadelnímu umění. Kolize, srážky a konflikty, které známe z divadla, můžeme pozorovat na jejích obrazech: postavy se navzájem odcizeny míjejí v neporozumění a tušíme, že na konci takto líčených lidských dramat nelze čekat nic jiného než katastrofu. Tvorba Jany Kremanové vychází ze spontánní opravdovosti prožitku, kdy se mohou dramatické situace proměnit v úlevné imaginativní snové obrazy.