Od tohoto francouzského autora jsem doposud četl jen jednu knihu, a to román Podvolení. Můj dojem byl po literární stránce velkolepý – spisovatelů s tak vytříbeným a troufám si říct i originálním stylem psaní v současné době mnoho není. Zároveň mne ale odpuzovalo množství vyloženě perverzních pasáží, které mne odrazovaly od četby dalších Houellebecqových knih. Kladl jsem si otázku, proč má tak skvělý autor potřebu vycházet vstříc zvráceným choutkám určité části svých čtenářů. Jak známo, již Nabokov si svého času nejspíš v žertu posteskl, že má-li být kniha úspěšná, musí obsahovat alespoň dvě povinné OSS (obligátní sexuální scény). Proč to ale přehánět?
Pak jsem se však dozvěděl skoro neuvěřitelnou novinu – Michel Houellebecq napsal knihu, v níž se sexu programově vyhýbá! Byl jsem samozřejmě zvědavý, co má tato nečekaná změna spisovatelových zažitých preferencí znamenat a do románu Mapa a území se s velkými očekáváními začetl. Závěrečné resumé bych shrnul do jediné stručné věty: jedná se o mistrovské dílo par excellence!
Ze začátku tomu tak ale nebylo a chvílemi jsem měl dokonce nepříjemný pocit, že jsem obětí podivné literární blamáže a že Mapa a území je naprostá slátanina. Vzápětí však vždy následoval dojem přesně opačný, kdy jsem nepochyboval, že čtu geniální věc. Tato symbióza dvou diametrálně odlišných hodnocení pochopitelně nemůže vyústit do nabízející se syntézy „geniální slátanina“, neboť by šlo o evidentní protimluv. Pokud tedy parafrázujeme tradiční otřepanou otázku „co tím chtěl prozaik říct“ a jaké poselství máme tudíž v Houellebecqově románu hledat, musíme začít takříkajíc cestou nejmenšího odporu.
Jako první nás asi napadne, že francouzský autor se pro jednou rozhodl excelovat literární ekvilibristikou bez nějakého hlubšího smyslu. Této domněnce nahrává skutečnost, že v Mapě a území marně pátráme po nějakém uceleném příběhu, který se určitým směrem rozvíjí a spěje ke svému konci. Jedná se tedy vskutku o jakýsi svérázný lartpourlartismus? I kdyby to byla pravda, nic by to neměnilo na faktu, že máme co do činění s úchvatným textem. Podle mne však v Houllebecqově románu přece jen lze při pozorné četbě spatřit záchytné body, umožňující nám orientovat se v jeho složité a rafinovaně promyšlené kompozici.
Sledujeme životní dráhu protagonisty jménem Jed Martin, což je mladý malíř, o jehož uměleckých kvalitách sice nic nevíme, zdá se však, že nejsou nijak výjimečné. Ostatně poprvé se s ním setkáváme ve chvíli, kdy frustrován ničí nepovedený obraz a namísto malování se rozhodne pro fotografování. Na tomto poli dosahuje mimořádných komerčních úspěchů, kritici na jeho novátorské metody pějí unisono samou chválu a začnou se zajímat i o jeho dřívější, malířskou tvorbu. I jí jsou nadšeni a Jed se stává centrem pozornosti společenské smetánky a kuriózní celebritou. Kuriózní proto, že nijak nestojí o pozornost médií, je nesmělý a moc toho nenamluví, ovšem právě tím jeho popularita roste. Nezájem o slávu a peníze u něj není intelektuálskou pózou – když se jeho obrazy začnou prodávat za statisíce eur, nechává jej to víceméně lhostejným.
Jak už bylo zmíněno, čekali bychom, že ústředním motivem knihy budou osudy hlavní postavy. Překvapí nás proto, že mnohem více pozornosti je věnováno vnějším kulisám příběhu včetně nepodstatných detailů. Brzy však zjišťujeme, že právě na takřka obsedantně přesném popisu oněch zdánlivých banalit je román záměrně vystavěn a jakkoli se to může zdát divné, právě to z něj dělá jedinečnou a fascinující záležitost.
Jestliže nás autor podrobně seznamuje s nejrůznějšími fotografickými aparáty, porovnává kvalitu a cenovou dostupnost různých značek a vysvětluje techniku zhotovování reklamních snímků, když se stejnou precizností popisuje interiéry restaurací a letištních hal či jízdní vlastnosti aut, vždy je to tak či onak dáno do kontextu s jeho fatalisticky pesimistickým pohledem na současný svět. Michel Houellebecq je přesvědčen, že západní civilizace přes všechny své vymoženosti spěje neodvratně ke svému zániku. Žádná záchrana již neexistuje, zbývá jen čekat, kdo nám zasadí závěrečnou ránu z milosti. Do té doby se sice ještě můžeme oddávat hédonismu nejrozličnějšího druhu, ale při pomyšlení na nadcházející katastrofu hořkne každé chvilkové potěšení.
Tato atmosféra zmaru se týká i oblasti kultury. O tom, co je či není umělecké dílo dnes nerozhodují nezpochybnitelné estetické axiomy, ale prodejní pisálci a rádobykritikové, jejichž názory se řídí kasta novodobých snobů bez jakéhokoli uměleckého cítění. Jed Martin si to uvědomuje a mění se na odtažitého, jakoby nezúčastněného pozorovatele společensko-politického marasmu, propadá melancholii a nabývá dojmu, že se nachází v tragikomickém panoptiku, kde loutky v podobě lidí hrají předem dané role, spočívající v ukájení animálních pudů. V knize dojde k tomu, že se Jed seznámí s odpudivým individuem, s nímž by za normálních okolností vůbec neztrácel čas. Jde však o slavného spisovatele, jehož pomoc nutně potřebuje při prezentaci jedné důležité výstavy. Tento nerudný misantrop se jmenuje... Michel Houellebecq! Autor tedy do románu zakomponoval sám sebe, a to nejen co se týká jména – je evidentní, že knižní Houellebecq se svým cynismem a nihilismem nijak neliší od toho reálného. Ve své existenciální bezradnosti se Jed Martin posléze na spisovatele obrátí s prosbou pomoci mu pochopit, co se to s naší civilizací vlastně stalo – a jejich rozhovor je možná myšlenkově nejbrilantnější částí knihy.
V závěrečné třetí části románu dochází k dramatickému zvratu – hlavní postava ustupuje na čas do pozadí a stáváme se svědky vyšetřování brutální vraždy. I zde se autor drží dřívějšího scénáře a např. během úkonu ohledávání mrtvoly se náhle začne zamýšlet nad problematikou reprodukčních procesů mouchy domácí, jindy věnuje těměř tři stránky podrobným informacím o jednom psím plemeni. Těmito na první pohled nelogickými odbočkami však atmosféra sureálna graduje a dosahuje kafkovských rozměrů. Nemohu nezmínit alespoň jednu pasáž, v níž je absurdita moderní doby takříkajíc dovedena k dokonalosti: Jed Martin zjistí, že jeho otec ukončil život sebevraždou na klinice ve Švýcarsku, které legalizovalo eutanazii. Rozjede se tam a na otázku, jak otec zemřel, se mu od nerudné úřednice dostane arogantní odpovědi. Z dalšího průběhu rozhovoru Jed pochopí, že všechny řeči o „milosrdné“ či „důstojné“ smrti mají jediný cíl, totiž zatajit, že eutanazie je hlavně a především mimořádně lukrativní byznys. Je tak šokován, že ženu fyzicky napadne a odejde s vědomím, že bude zadržen a vyšetřován policií. Nic se však nestane, klinika incident nenahlásí, neboť z jeho medializace má obavy – sama totiž čelí trestnímu oznámení ze strany jedné ekologické organizace. Té nevadí usmrcování lidí, nýbrž to, že jejich popel je vhazován do blízkého jezera, kde se stává potravou invazního druhu kapra, který se nekontrolovaně rozmnožuje, což má negativní dopad na ostatní druhy rybí populace...
Houellebecqův román mi poskytl hluboký intelektuální zážitek. O tomto druhu knih se obvykle říká, že jsou určeny pro náročnější čtenáře, což může svádět k domněnce, že pro normální literární klientelu mohou být příliš komplikované a nesrozumitelné. V případě Mapy a území tomu tak ale rozhodně není – s bravurní virtuozitou komponovaná kniha přichází s jasným a jednoznačným poselstvím, které za předpokladu jisté citové a morální vybavenosti může pochopit každý...
Autor: Jan Hofírek
