„Správně vidíme jen srdcem. To podstatné je očím neviditelné.“ – Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ –
Život je plný změn a je náročné, ba vysilující s nimi držet neustále krok. Proto se většina lidí v určitém okamžiku zabarikáduje ve své komfortní zóně a doufá, že všechno, co zrovna nejede podle plánu, se nakonec vyřeší samo. Že štěstí jednoho dne zaklepe na dveře. Tak ale život nefunguje.
Říká se, že na změnu není nikdy pozdě, jenže to se snadněji řekne a hůř provede. Málokdo najde kuráž, málokdo si na tak podstatný krok troufne. Proto raději vedeme jednotvárný život, jedeme v zaběhnuté rutině a změnám, i těm chtěným, se vyhýbáme jako čert kříži. Důvod je zřejmý – bojíme se, máme strach z neznáma, že vyjedeme za zaběhnutých kolejí, že nám to naše okolí vyčte, rodina naše rozhodnutí nepochopí, známí nás budou mít za šílence. Ovšem komu prospějeme tím, že zabředneme v bahně nudy a něčem, co nás nenaplňuje, nebaví a stahuje ke dnu? Rozhodně ne sami sobě.
Smysl pro povinnost a odpovědnost je hodnotný rys osobnosti, ale někdy se můžeme dostat do určité fáze života, kdy prožíváme stres, necítíme se šťastní, a to, co děláme, nám nepřináší radost. Pociťujeme to v určité chvíli každý, dříve či později, ale jen málokdo s tím opravdu dokáže pohnout. Přitom nemusí jít o fatální změny. Může se jednat o maličkosti.
Hlavní hrdinka knihy se vydává na dovolenou, kterou tráví sama u moře na klidném ostrově. Volný čas tráví přemítáním o životě při šumění vln a na osvěžujícím mořském vzdoušku. Zde poznává zajímavou ženu jménem Lene, jež se jí snaží otevřít oči přátelskou a ničím nezkalenou rozmluvou.
Hrdinka mi vůbec přišla jako taková typická domácí puťka, co sama sebe přesvědčuje, jak je pro rodinu nepostradatelná a že jí musí věnovat veškerou svou energii. Přesně ten typ zakomplexované ženské, která postrádá zdravé sebevědomí, která není spokojená se svou váhou i přirozenými proměnami souvisejícími s věkem (která z nás to nezná, že?) a která o sobě nemá zrovna valné mínění. Navíc ani v období samoty vlastně neví, co si se sebou počít.
Primárním posláním knihy je najít svou hodnotu, brát se takoví jací jsme a nehledat v sobě a svém konání neustálé chyby. Pokusit se uvažovat o tom, jaké máme štěstí, že máme to, co máme. A pokud něco, co si přejeme nemáme, udělat maximum pro to si ztrátu vykompenzovat něčím smysluplným.
„Nezapomeň, že hvězdy, které dnes svítí, ti budou svítit na cestu i v budoucnu.“ – citace z knihy, str. 157 –
Nakonec i hlavní hrdinka knihy nalezla svých šest základních poselství: povolit minulosti odejít, najít smysl života, naučit se přijímat, být vděčná, otevřít se novým věcem a mít se ráda!
Moře a já je výmluvným příběhem vedoucí k zamyšlení nad naší stagnací při objevení sebemenšího problému či krize, nenaplněnými sny a nesplněnými touhami. Povídání je doprovázeno něžnými ilustracemi navozující příjemný pocit mořského prostředí, jež jsou dílem Ruth Botzenhardt.
Autor: Denisa Šimíčková
