Kniha plná nacistické zrůdnosti a nelidskosti. A právě touto ženou a její otevřenou zpovědí ve Svědectví je inspirován i příběh Porodní sestry.
„Není nic horšího, než se dívat na utrpení vlastního dítěte. Není nic horšího, než přemítat, zda je dítě v bezpečí a šťastné – zda ještě vůbec je!“ – str. 73 –
Hlavní vypravěčkou příběhu v knize je umělkyně, sochařka, která si hrůzami pekla zvaného Osvětim prošla v době své největší zranitelnosti, v době, kdy čekala své první děťátko. V románu nelíčí pouze svou nelehkou životní cestu, kterou ušla, ale vzpomíná na nejkrásnější osobu, kterou kdy mohla potkat. Osobu, která nejen jí, ale mnoha ženám, jež se nacházely v podobné situaci jako ona, pomohla přežít ty nejkrutější a nejnespravedlivější okamžiky života. Stanisława, Staňa, nebo také Stasia, pro ně byla dobrým duchem, andělem naděje v nechvalně proslulém táboře smrti. Pro tisíce žen a dětí zde narozených představovala matku v tom nejkrásnějším slova smyslu. Žena, jež i přes své vlastní osobní ztráty myslela především na druhé. Sebe vnímala až kdesi v pozadí. Žena, která se dokázala Mengelemu podívat zpříma do očí a odmítnout jeho nejnelidštější rozkaz – usmrtit každé právě narozené židovské dítě. Žena, která měla snad více štěstí než kdokoliv během nesmyslné válečné vřavy. Stala se němým svědkem utrpení každé nastávající matky, musela s velkou bolestí v srdci sledovat zoufalství v očích novopečených matek a krutý osud, jež většinu narozených dětí čekal – smrt hladem a zimou.
Je až pozoruhodné, a sama Stasia si to neuměla vysvětlit, že ačkoliv v koncentračním táboře provedla více než tři tisíce porodů, žádné dítě ani žena během nich nezemřelo.
Hrůzy druhé světové války přežila Staňa spolu se svou dcerou, která byla v Osvětimi stále po jejím boku, a jeden ze synů. Manžel, který byl velmi aktivní v protiokupační politice, zemřel při varšavském povstání.
„Důležitých věcí se člověk vždycky bojí, protože důležitých věcí je potřeba se bát. Jen hlupáci se nebojí.“ – str. 29 -
Věřím, že autorka svou knihou naplnila své vroucné přání, a to vzdát poctu tak neobyčejné ženě, jakou Stasia rozhodně byla! Žena, která pro tolik žen představovala jedinou spásu, byla jejich jedinou opravdovou přítelkyní, matkou, ochranitelkou jich samotných i jejich dětí, a hlavně v ní spatřovaly naději v lepší zítřky.
U samotné Stasii mě udivovalo její jasné přesvědčení, že i v nacistických zrůdách musí být něco dobrého, něco lidského, avšak zapadlého a zapomenutého někde daleko na pozadí vlastní osobnosti.
Autor: Denisa Šimíčková
Recenze na knihu Svědectví porodní asistentky z Osvětimi
