„Byla jsem ženou ochotnou položit život za to, aby jiní mohli svobodně žít.“ – citace z knihy, str. 122 –
Musím ocenit autorčinu originalitu, protože jsem se ve své dlouhé čtecí štaci dostala jen k pár románům, které popisují příběhy z druhé světové války jiným pohledem, než jsme zvyklí. Jsou lidé, kteří by si o tomto období rádi něco přečetli, ale nedělají jim dobře popisy brutálního zacházení s vězni v koncentračních táborech (i mimo ně). Tady sice pár drsných momentů taky najdeme, ale nejsou podány tolik drasticky. Co víc, skvělá americká autorka Ellie Midwood se soustředí na německou rodinu s židovskými, a dokonce cikánskými kořeny už v době počátků uchvácení moci Hitlerem, nikoli tedy až začátkem vpádu německých vojsk do Polska, čímž započala ta prohnilá válečná vřava.
Hlavní hrdince Dorě se podaří před útrapami, jež Židy v brzké budoucnosti čekají, uniknout svou prozřetelností, a hlavně svou dobrodružnou povahou. Z rodného Essenu míří na zkušenou do Berlína, kde nasává veškeré taje a nástrahy velkoměsta. Jako prodavačka v obchodě s oděvy je postavena do nelehké situace právě díky narůstajícímu antisemitismu, který je den ode dne horší. Dora je houževnatá a nehodlá jen tak zahálet. Táhne ji to do Holandska, kde se přidá k místní odbojové organizaci komunistické strany. Přišla k tomu jako slepá k houslím, ale vytrvá hlavně z toho důvodu, že má potřebu pomáhat druhým a také proto, že zde potká svou životní lásku. Jejím cílem je do země dostat také své rodiče, jež si nebezpečí vzrůstajícího nacismu prozatím nepřipouští. Doru zprávy z domova děsí. S každým nové vydaným diskriminačním zákonem jí víc a víc tuhne krev v žilách.
Odbojová buňka ji spolu s milovaným Alfredem posílá do Paříže. Dostávají úkoly, které jim často nedávají smysl, přemýšlí o svých rozhodnutích, jež jsou někdy bolestná, ale nezvratně důležitá pro bezpečnost celé organizace a tajných akcí, které agenti plánovali. Bohužel se Dora dopustí jedné velké chyby, která ji dovede až do internačního tábora Rieucros.
Po útěku z něj se dobrovolně přihlásí k francouzské odbojové buňce v Lyonu a pod přezdívkou Renée se dostává nejprve jako sekretářka na poštu, která momentálně patří pod správu Němců a následně do samotného chřtánu gestapáckého velitelství pod křídla proslulého Řezníka z Lyonu, Klause Barbieho. Zde se dostává k nejrůznějším informacím, kterými dokáže zásadně pomoci odbojářům k významným protifašistickým aktivitám. Ona má však ještě jeden cíl – zjistit, co se stalo s jejím mužem Alfredem, kterého si v internačním táboře vzala a který měl tehdy z tábora utéct spolu s ní. Setkají se ještě někdy? Uvažuje také o svých rodičích, které se jí nepodařilo před fašisty v čas zachránit. Jakpak asi skončili? Třeba ještě žijí, i když slyšela ty příšerné zkazky o vyhlazovacích táborech...
Bylo pro mne ubíjející číst, jak jeden soudí druhého na základě svých domněnek, za základě odlišného vyznání, ať už náboženského či politického. Ještě víc ubíjející byla sílící nenávist vůči bolševikům a Židům v řadách obyvatel těch národů, které nacisti okupovali. Vynikali v tom zejména Ukrajinci, Poláci, Francouzi, ale třeba i Litevci.
„Peníze vydělává válka a ne mír.“ – citace z knihy, str. 127 –
Dora byla po celou dobu působení v různých odbojových skupinách hodně rozpolcená. Viděla, že ani v nich nenalézá tolik chtěné bezpečí a zastání. Navíc pracovala pro národy, které jí způsobily tolik bolesti.
Autorka napsala již řadu úchvatných románů zasazených nejčastěji do prostředí osvětimského pekla. Mnohé příběhy, o kterých píše, jsou založeny na skutečných událostech a v doslovu se člověk dozvěděl, které části skutečnosti odpovídají a které jsou naopak plně smyšlené. Zde jakýkoli závěr chyběl, což mě dost zarazilo. Dokonce zde není uvedeno ani poděkování, které asi jako jedna z mála čtenářek opravdu čtu, protože se v nich někdy skrývají vážně zajímavé informace ze života samotného autora.
Jakýkoli další román autorky mohu směle doporučit!
Autor: Denisa Šimíčková
