„Nepovažuj nic za samozřejmost, ledaže toužíš pocítit ztrátu.“ – citace z knihy, str. 173 –
Je jí dvanáct, a právě je provdána za movitého čtyřicetiletého vdovce. Není na tom nic zvláštního. Nacházíme se na počátku 20. století v jižní Indii.
„Nejsmutnějším dnem v životě ženy je den její svatby. Pak se to zlepší, dá-li Bůh.“ – citace z knihy, str. 13 –
Její nový domov se nachází v knížecím státě Travankúru ve vesnici Parambil, jež leží na jižním cípu Indie sevřeném mezi Arabským mořem a dlouhým pohořím Západní Gháty. Doma jí čeká manželův syn Džodžo. Má štěstí. Manžel je pracant s dobrým srdcem a spíše, než manželským povinnostem jí bylo dopřáno trávit dětský věk po boku právě vyvdaného syna, ač starost o domácnost a Džodža byla zcela na jejích bedrech. Sama je překvapená, jak je s touto rolí spokojená. Postupem času ji trápí pouze odtažitost manžela, která však vzájemným rozkrytím nitra vede k velmi citlivému a něžnému sbližování, jež nakonec vykvete v láskyplné pouto.
Až do udání se tragické události, která poznamená celý její budoucí život, netuší, že se přivdala do rodiny nesoucí ve svém osudu hrozivé prokletí.
To, co primitivní, prosté národy sváděly na rány boží, démony a nehodné duchy, se civilizovaná společnost snažila vědecky obhájit a hledat cesty, jak nemoci a různá postižení léčit.
Jak nesmírně prudérní byla první 30. léta 20. století v samotné Anglii! Ač nebyli lidé rozděleni podle kast, tak byli naopak dost výrazně segregováni podle příslušnosti k náboženství. Dovídáme se o třeskuté době zakládání průmyslových měst a prvních stávkách nespokojených továrních zaměstnanců otročících u strojů v nedůstojných podmínkách, za níž jsou navíc placeni doslova almužnou. Digbi je synem ženy, jež díky těhotenství s ním spadla z výšin úspěšné kabaretní umělkyně do továrního módu obyčejné dělnice, kde trpěla jako kůň, avšak toužila po jediném, aby to její syn někam dotáhl. Jeho fascinace lidským tělem mu dává jasně najevo volbu oboru – medicína, a spolu s ní se mu stává osudná i láska k poznávání neznámého světa – cestování. Doplul do indického Madrásu, kde se rozhodl sbírat zkušenosti jako chirurg v Indické lékařské službě v nemocnici Longemere.
A právě zde si uvědomí ten šílený kontrast! Nejen víra, ale i pokrok se díky misionářům a kolonistům šíří do těch částí světa, které až dosud zůstávaly „pozadu“. Jenže všechno příznivé není vždy doprovázeno jen dobrými úmysly. Bílí okupanti dávají místním jasně najevo, kdo je pánem. V Indii se Digbi cítí doma, ale s politikou kolonistů nesouhlasí.
Dalším výrazným hrdinou příběhu je Rune. Ten vede kliniku v Kóčinu. Léčí dosud pro domorodce neléčitelné, ale cítí, že je nucen vykonat pro místní lidi mnohem více. Proto se vydává na pouť do bohem zapomenutého místa obnovit zchátralý lazaret pro malomocné nedaleko Západních Ghát. Nazval jej Leprosárium Svaté Bridget. Je to místo, kam se vyhnaní a nechtění nemocní mohou uchýlit, Rune jim tímto lazaretem poskytne domov, klid a také smysluplnou práci. Sám se však trápí tím, že dosud nebyl na nemoc nalezen žádný lék.
„Skutečná rána malomocenství a jediná bolest, kterou cítí, je bolest z vyhnanství.“ – citace z knihy, str. 193 –
Za těch téměř osmdesát let svého pozemského života se Mariamma, matriarcha Parambilu, přezdívaná Big Ammačči, stává svědkyní mnoha lidského konání – toho šťastného, marnivého, ale i zlověstného a krvelačného. Ač s ní Bůh často nemá žádného slitování, vykoná pro svou komunitu mnoho dobra pramenící z čistoty a laskavosti jejího srdce. Ve stejném duchu vychová dcerku i syna Filiposa, jenž svými nezištnými dobrými skutky matku následuje. Filipos v dospělosti vlivem okolností čelí vlastním démonům. Potkává životní lásku, která je mu zároveň prokletím. Svým konáním mě mnohokrát zklamal, ale všechna čest, uměl se z chyb poučit. Jeho dcera, pojmenovaná po své babičce, se stane silnou osobností, jež ducha Parambilu pozvedne ještě více. Ovšem poznává, že cesta za sny je trnitá a bolestná a za úspěch zaplatí obrovskou cenu. Avšak tak, jak ji to učila babička a otec, vytrvalost, píle a odhodlání se nakonec vyplatí stonásobně!
„Člověk se nemůže vydat za svým cílem bez trochy šílenství.“ – citace z knihy, str. 317 –
Když už to vypadá, že náš život nabral ten nejhorší směr a nic nám nedává smysl, objeví se něco, co nám dá opět důvod doufat v lepší časy, vydat ze sebe to nejlepší a napravit křivdy, kterých jsme se dopustili, případně odpustit těm, kteří se na nás nějakými provinili.
Nesmírně se mi líbilo, jak autor dokázal projevit úctu ženskému pokolení. Jeho ohromné pochopení nesnadné, často nedoceněné, ba přímo podřadně vnímané ženské role ve společnosti je obdivuhodné.
Úmluva s vodami je generačním románem odehrávající se na dvou kontinentech. Ač je příběh hlavních hrdinů fiktivním, na svém pozadí odráží skutečné historické události. Autor Abraham Verghese rovněž čerpá z vlastních zkušeností a zážitků, jakožto jeden ze tří synů ženy, která z Indie pochází. Sám Abraham v Indii prožil pár let života, dokonce zde vystudoval medicínu.
Tajemný Orient, kde sloni přichází dávat dobrou noc, kde se mísí několikerá náboženství a lidé jsou rozděleni do kast, z kterých se nikdy žádná generace nevymaní, každá má své povinnosti a úkoly, každá má své jasné zastoupení ve společnosti. Příběh je prosycen vůní kardamomu, koriandru, skořicí, badyánu a hřebíčku. Tu jedinečnou směsici vůní znám z afrického ostrova, jež proslul jako ostrov koření. Je to vůně, kterou když váš nos jednou nasaje, už na ni nikdy nezapomenete.
Jsou knihy, u kterých vás po přečtení mrzí, že je nemůže přečíst ještě jednou POPRVÉ a jsou knihy, ke kterým se v průběhu let rádi vracíte. Úmluva s vodami přesně toto splňuje. Vedle Egypťana Sinuheta a Doktorky z domu Trubačů se Úmluva s vodami stává jednou z mých nejmilejších knižních pokladů. Věřím, že velkou zásluha na tomto faktu má i působivý překlad Iny Leckie.
Autor: Denisa Šimíčková
