
Ve Williamu Stonerovi neuhasla nikdy.
Literatura byla pro něj jako obrovská síť, ve které je lidský život jen malý nepatrný uzlík. Ale ta síť je nádherná, plná světla a v ní je vetkán každý život a osud, ať už jsou sebemenší. Každý z nás se nakonec stane jedním příběhem v té síti. A tak bude nesmrtelný.
Pojďme si říct, kdo vlastně byl Stoner. Byl to syn sedláka, který z vesnice přišel v roce 1910 studovat zemědělství na Columbijské univerzitě. Tam našel nečekaně útočiště. Změnil si studijní obor a zapsal se na angličtinu a literaturu. Tak začala cesta profesora Stonera, který pak v Denveru přednášel více než třicet let. Do penze odešel v roce 1985.
Celý život mu nejvíc záleželo na tom, aby byl dobrý učitel. Začátky byly nesmírně těžké, protože zapálenost pro literaturu, jakou cítil v sobě, neuměl předat svým studentům. Nejde o to, že by byl perfekcionista, jen potřeboval vždy zvolit ta správná slova. Každý, kdo někdy zkoušel psát, bude dobře chápat tu frustraci, když ne a ne přijít na to pravé slovo, které vše vystihuje. Jak popsat ostatním, co cítí a vidí? Jak to popsat těm, kdo nemají ten dar a nerozumí?
Jeho útočištěm byla vždy univerzita. Tam se cítil dobře, tam měl pocit bezpečí.
Tam mohl realizovat svou lásku ke knihám,

Na své milované univerzitě přemítal i o lásce, když se konečně hluboce zamiloval. Nicméně, i když to byla velká láska, jeho největší životní láskou nebyla Katherine Driscoll, ale láska k poznání.
Stoner je téměř zapomenutý román z šedesátých let, který se dočkal slávy až v dnešní době. Možná je to právě touhle dobou, kdy lidé cítí, že mají právo na osobní realizaci i za cenu života bez rodiny. A ten má svou hodnotu i když se okolí může zdát zbytečný.
-ice-