Staša Fleischmannová (* 1919) se od dětství spolu se svou sestrou-dvojčetem pohybovala v mimořádném prostředí předních tvůrčích osobností první československé republiky. Oba jejich rodiče, Staša a Rudolf Jílovští, byli nepřehlédnutelnou součástí českého kulturního a společenského života. K přátelům rodiny patřili Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, František Halas, Julius Firt, Jiří Voskovec, Jan Werich i Jaroslav Ježek, Vladimír Clementis, Adolf Hoffmeister, Zdeněk Bořek-Dohalský či Josef Šíma.

Sestry Jílovské se nadchly představou samostatné tvorby a začaly studovat fotografii u Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole. V devatenácti letech si otevřely vlastní fotoateliér, o rok později začala válka. Tragické události let okupace tvoří prostřední část vzpomínek, k jejichž napsání se autorka odhodlala ve věku dvaadevadesáti let. Její knižní prvotina je mimořádným svědectvím bystrozraké pozorovatelky, která citlivě, avšak bez sentimentu promítá čtenářům panorama téměř celého století. Provádí čtenáře (i diváky fotografií a dokumentů) vrstvami času a paměti a napříč vrstev národních, společenských a kulturních. Staša Fleischmannová je fotografka, a proto je její svědectví rovnou měrou i obrazové. Řadu fotografií lze považovat za naprosto unikátní historické dokumenty doby, jejichž hodnotu zvyšuje i skutečnost, že až na několik výjimek jsou zde zveřejněny vůbec poprvé.