Konec si našel všechny postavy v této knize ve stejný okamžik. Byly ale připraveny, když přišel dřív, než čekaly? Smířila se Anna s tím, že nebude dokonalou matkou, a Marie, že lidem, jako je ona, se prostě dobré věci nedějí? Došlo Benovi, že bez otcových peněz by nepřežil, a Šarlotě, že není jedinou osobou na světě? Žijeme život s vědomím, že jednou skončí. Stejně jako v této knize. Někde v průběhu naší cesty na to zapomeneme, hrajeme si na nesmrtelné a doufáme… Nyní je na čase si to připomenout a rozmyslet si, jak chceme strávit krátké intermezzo před nevyhnutelným koncem, ve kterém stejně všichni umřou.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

BEN – Jako poslední vystoupil můj otec. Největší zvíře. Tenhle zasedací pořádek jsme dodržovali, už co si pamatuji, akorát v něm býval zapletený i můj bratr, u kterého teď všichni dělají, jako kdyby nikdy ani neexistoval.

…

ANNA – „MAMIIII!!!“ Seděla jsem na záchodě teprve tři minuty a už se po mně sháněly. Potichu jsem zavřela na malinkou škvírku ve dveřích a zatajila dech, když zámek hlasitě zapadl na místo. Ani jsem se nehnula. Ruku jsem měla stále na klice. Srdce mi bilo až v krku, ale naštěstí to neslyšely.

…

ŠARLOTA – Konečně odložil telefon a usmál se na mě. Když jsem se podívala do jeho tváře, nechápala jsem, jak pořád můžu být vdaná. Kéž by to Jiří viděl mýma očima. Kdyby se jednou podíval na Miloše, pochopil by, proč mi on nestačí.

…

MARIE – „Ano, paní.“ Slyšela jsem touhu v jeho hlase. Nechutné. „To už je lepší. Uvidíme se brzy,“ zavěsila jsem těsně předtím, než ze zkušební místnosti vyšel profesor a zavolal mé jméno. Jak ironické bylo, že zrovna já se jmenuji Marie.

Důležitý není konec, ale cesta, která k němu vede.