O tajemstvích Prahy jste napsal už spoustu knih. Je jich opravdu tolik, že máte stále kde čerpat náměty?
Praha je tisícileté město, které dokázalo za svou historii nastřádat asi nekonečné množství příběhů, tajemství. Takže pátrám po příbězích z dob minulých, ale možná nejvíce mi udělá radost, když narazím na tajemné nebo zajímavé příběhy, které do té mozaiky přidá i naše doba. Často je to tak, že se starý příběh oživí příhodou, která se odehraje i v současnosti nebo blízké minulosti. Je to třeba příběh šestiprsté ruky z Profesního domu na Malostranském náměstí, příběh naběraček umístěných v omítce domu na Novém Světě nebo objevení nádherně vymalované krypty pod kostelem Narození Páně v pražské Loretě, příběh ztracené a znovuobjevené lampičky z balkonku v domě U obrazu Panny Marie na pražské Kampě a nesčetně dalších.
Jak vypadá vaše příprava na psaní? Máte dopředu promyšlené, jaké kapitoly do nové knihy zahrnete? A podle čeho je vybíráte?
Nikdy jsem neměl pocit, že bych nevěděl, co psát. Mám to štěstí, že pražské příběhy ke mně a prostřednictvím mě k mým čtenářkám a čtenářům přicházejí samy jaksi přirozeně. Pocházím se staré pražské pekařské rodiny, která po staletí pekla rohlíky, chleba, housky v Petrské čtvrti. Moji předci prodávali pečivo v bráně Petrské věže. Je to zrovna nedávno, kdy mi táta ukazoval niku po vypadlém kameni ve zdivu zvonice, kterou naši předci pekaři používali jako jakousi skrýši. Když jsem do niky vložil ruku a zavřeli oči, jako by se kolem rozvoněly vůně pekařského krámu. Spoustu příběhů ke mně tedy přišlo z rodiny. Jako třeba vyprávění o ježcích, kteří vždy doprovázeli staropražské pekaře. Generace ježků a Černých žily po staletí v jakési symbióze. Zvířátka decimovala škůdce, všelijaké moučné šváby, a lidé, moji předci, jim dávali příbytek. Pražské příběhy mi vyprávěli děda, táta, různí strýci a tety.
Obvykle za celý rok nastřádám daleko více příběhů, než se do knihy dostane. Poté vybírám takové, které mě nejvíce baví a drží s těmi ostatními pohromadě. Nejlepší recenzi jsem dostal od čtenářky, která mi řekla, že si se mnou užila Prahu a že měla pocit radosti a pýchy, že žije v našem krásném městě. Nemůže být větší potěšení, než když vidím, že má kniha někomu udělala opravdu radost a strávil s ní milé chvíle.
Jste sám autorem fotografií, které vaše knihy doprovázejí?
Jsem autorem některých fotografií v mých knihách. Už proto, že všechna místa, o kterých píšu, samozřejmě navštěvuji a studuji. Autory dalších snímků jsou fotografové z mého projektu Miluju Prahu, který zveřejňuje na sociálních sítích nejlepší a nejkrásnější fotky Prahy.
Jedna z kapitol vaší nové knihy Magická tajemství Prahy se věnuje Ďáblově bibli. Viděl jste ji na vlastní oči, když byla do České republiky zapůjčena v září roku 2007 po téměř 360 letech ze Švédska?
Ďáblovu bibli jsem viděl a moc jsem si to užil. Studoval jsem historii a archivnictví, takže mýma rukama prošla celá řada starých tisků a listin. Na vlastní oči jsem například viděl Zlatou bulu sicilskou a Českou konfesi. Ďáblova bible je ale opravdu dílo mimořádné.
Na kolik „pražských“ kapitol se mohou čtenáři tentokrát těšit. Je nějaká obzvlášť výjimečná?
V nové knize Magická tajemství Prahy najdou čtenáři 29 kapitol. Každou jednu kapitolu mám rád, protože si pátrání a psaní užívám. Možná nejzajímavější bylo mé pátrání o vzniku a původu dojemného náhrobku sester Klenkových, který je v dolní části Olšanského hřbitova jen kousek od kostela svatého Rocha na Olšanském náměstí. Prodíral jsem se tújemi, abych našel původní náhrobní kámen, který potvrdil mé tušení, že se smrtí děvčat, které jsou na náhrobku zpodobněny, jak leží vedle sebe ruku v ruce s hlavami nakloněnými k sobě, to bylo zřejmě úplně jinak, než jak se mezi Žižkovskými traduje.
Na knihy máte spoustu ohlasů od čtenářů. Co vám píšou nejčastěji? A je nějaký, který vám pro něco utkvěl v paměti?
Nejmilejší jsou osobní ohlasy z očí do očí. Řada čtenářek i čtenářů si ke mně pro knihu přijde osobně, abych jim napsal věnování. Někdy jsem až v rozpacích, když vidím, jakou mají z knihy radost. Asi nejpozoruhodnější ohlas jsem dostal od františkána bratra Bonaventury, který mi umožnil navštívit pro veřejnost uzavřenou rajskou zahradu v klášteře u Panny Marie Sněžné. Byl jsem si tam prohlédnout a vyfotit nejstarší strom v historickém centru Prahy. Jde o tis, o který se františkáni starají od začátku 17. století. Knihu, kde o stromu píši, jsem bratru Bonaventurovi věnoval, a on mi později řekl, že knihy neschraňuje, ale že tuto si uložil do své skromné mnišské knihovny.
Založil jste webové stránky Miluju Prahu. Co všechno na nich najdeme?
Stránky Miluju Prahu vlastně mohou za to, že knihy vůbec vznikly. Začal jsem na web psát mé pražské příběhy. Eva Škrabalová z nakladatelství Grada si toho všimla a oslovila mě, jestli bychom ty příběhy nedali do knihy. A tak vznikla první kniha z řady knih o tajemstvích Prahy – jmenuje se 25 tajemství Prahy. Od té doby dáváme dohromady každý rok další knihu. Magická tajemství Prahy je v pořadí sedmá. Kolem Miluju Prahu se také vytvořila velká komunita lidí, kteří milují Prahu, rádi ji poznávají objevují, jsou na toto krásné město pyšní. Na Facebooku profil Miluju Prahu sleduje bez mála 150.000 lidí a na Instagramu skoro 40.000.
Jaká tajemství Prahy jste ještě neodhalil a chystáte se na ně?
Na tajemství, která jsem neodhalil, se nechystám, protože o nich nevím. Ale jsem si jistý, že jich na mě ještě spousta čeká. Zrovna nedávno jsem natáčel dokument pro Českou televizi o Svatováclavské cestě ze Staré Boleslavi do Prahy, která mě přivedla do krásného starobylého kostela svatého Václava na Proseku, kde jsme si s místním farářem Vojtěchem Eliášem pověděli velmi zajímavé příběhy… takže se asi v následujících měsících budu na Proseku vyskytovat a pátrat.
Praha je vaše srdeční záležitost. Které jiné město byste si vybral, kdybyste se měl z Prahy někam přestěhovat?
Samozřejmě, že u nás, v Evropě i na světě je spousta krásných míst. Ale stěhovat z Prahy bych se určitě nechtěl. Bydlíme kousek od Staroměstského náměstí, někdy je to s těmi turisty náročné, ale pořád to stojí za to. Mám rád jižní Čechy – Třeboň, Jindřichův Hradec, Telč, v Evropě je fascinující Řím, toskánská města Siena, Florencie, Volterra, ale třeba i města v blízkém Bavorsku, jako Bamberg, a dál na západ Heidlberg či Štrasburk. Svět je zkrátka nejkrásnější místo pro život. :-)
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Davida Černého
