„Den za svou krásu vděčí předtuše noci.“ – citace z knihy, str. 30 –
Tohle bylo nesmírně nádherné a procítěné čtení, které musí v každém čtenáři zanechat nesmazatelnou stopu. Osobně dávám ruku do ohně, že čas strávený nad knihou Bdít nad ní bude naplněný drásavým napětím, bolavým dojetím, slzami i nesmírným vztekem nad lidskou nenávistí, nesmyslnými předsudky a zavrženíhodnou závistí.
V úvodu příběhu se ocitneme v roce 1986. Za studenými kamennými zdmi kláštera, který leží na hoře Pirchiriano v severozápadním italském Piemontu, umírá dvaaosmdesátiletý Michelangelo Vitaliani, přezdívaný Mimo nebo také Il Francese. Pro místní kněží je přivandrovalým ubožákem, neznámým uprchlíkem, možná dokonce zločincem, nicméně tohoto mrzouta před čtyřiceti lety přijali mezi sebe jako sobě rovného. Byl prospěšný, dříč a takový si pokaždé najde své místo, kdekoli se mu zamane. Proč však skončil na tak nehostinném místě? Nikdo z jeho okolí to netuší, ale na smrtelné posteli, v poslední hodince, má potřebu se o svoji nelehkou životní pouť podělit.
Ve dvanácti letech je nucen vlivem okolností opustit nejen rodnou Francii, ale také přichází o kontakt s rodiči. Vyrůstá u italského strýce, tyranského kameníka bez špetky umu. Avšak Mimo, rovněž potomek sochaře, má pro tepání do kamene nejrůznějšího druhu nebývalý talent. V každé hroudě vidí budoucí obraz dokonalosti. Toho strýc neblaze využívá ku svému prospěchu.
Pro svůj malý vzrůst je Mimo často důvodem posměchu pro své okolí. Nic si z toho však nedělá, samota mu nevadí, umí si jí užívat. Jednoho dne však potkává osudovou osůbku – nezkrotnou, stejně starou dívku jménem Viola, dceru samotného markýze z rodu Orsinů. Ti dva vytvoří nerozlučnou dvojici, tráví spolu veškerý volný čas, čímž naprosto bezelstně překročí bezednou propast třídních konvencí a zákazů. Stávají se spiklenci proti všem a všemu, kamarádi, kteří dávají okusit ze světa toho druhého – Viola Mima vzdělává a on ji naopak učí vnímat všemožné odstíny barev, tvarů a vnitřních nuancí.
Tolik bych jim přála, aby se okolnosti nepokazily a oni dva tak nemuseli čelit dramatickému odloučení. Avšak už tomu tak bývá, že bitvy, světové i osobní, rozdělují nejen dříve spřátelené národy, ale i blízké a pokrevní členy rodiny. I ta nejpevnější pouta se dokáží vmžiku zpřetrhat jako chatrné tenounké nitky. Mimo mi bez Violy připadal úplně ztracený, tolik hloupostí, kterých se dopouštěl! Šílela jsem z jeho nesmyslného konání a zabřednutí do lhostejnosti k tomu, co dělá. Ovšem ani Viola na tom nebyla jinak. Řeší problémy, jež ženu dokáží od základu změnit. Jak já té tiché a nenápadné změně osobnosti rozuměla! Ze zvídavé dívky se stala žena duchem nepřítomná, s myšlenkami na jedinou věc, která jí nebyla dopřána.
„Jeden potřebuje druhého, jenže potřeba ještě neznamená lásku.“ – citace z knihy, str. 258 –
Jsme svědky důsledků nerozvážných činů, sprostých pomluv, nekonečné lidské představivosti, která často dokáže zatemnit mysl, ale i toho, co dokáže zatvrzelé a uražené chování. Právě na příkladu těchto dvou vidíme, jak lehce dochází k nedorozumění a jak se nevyplácí stoprocentně spoléhat na rozum. Ten nám totiž často zpracovává vjemy jen na základě toho, co sám viděl nebo slyšel. Pouze pravá oddanost, vroucí důvěra a laskavé srdce nám dokáží ukázat tu správnou cestu lemovanou upřímnými city!
Mimo celý svůj dospělý život bdí nad ní, nad vězenkyní, kterou drží pod zámkem ve sklepení právě zmiňovaného kláštera. Je tomu tak hlavně pro její dobro, protože znepokojení z její existence budí i ve vatikánských kuloárech. Jenže co s ní bude, až z pozemského světa její ochránce nadobro odejde? Je na čase rozkrýt a předat dál tajemství opředené mnohaletými legendami.
Akademici praví, že „nic z toho, co dělá umění, to pravé umění, nelze vysvětlit, ani sám umělec totiž neví, co dělá… Umění nevychází z rozumu“ (str. 203), jenže Mimo dokazuje pravý opak. Je si až nebezpečně vědom toho, co z kamene tesá…
Jsem ohromena barvitým líčením životního osudu jednoho neobyčejného muže, jenž nabývá stejně dokonalých obrysů jako kámen měnící se v mistrovské dílo pod jeho rukama. Emocemi nabitý román, z kterého vám bude srdce divoce tlouct ještě dlouho po jeho přečtení.
Zcela zaslouženě získal autor za tento počin v roce 2023 nejvýznamnější francouzské literární ocenění, tzv. Goncourtovu cenu. Za český překlad si zaslouží hlubokou poklonu Tomáš Havel.
Není bez zajímavosti, že klášter Sacra di San Michele, ve kterém Mimo prožil kus života, opravdu existuje. Zláká vás také svou návštěvou? Z vrcholku hory se turistům nabízí doslova úchvatné panorama.
Autor: Denisa Šimíčková
