Autor sepsal svou epopej nikoli jako patetický příběh tohoto literárního žánru, ale jako veršovaný popis života v terezínském ghettu. Reportáž tvoří chvatně zapisované reflexe, jimiž si Hartmann pomáhal pochopit osudy obyvatel ghetta. Zároveň chtěl zanechat svědectví o životě, událostech a o těch, kteří se v předtuše své smrti „modlili za mír věčný, lidství a lásku“. Z jednoduchých veršů se skládají lehce ironické obrázky z ghetta přecházející v baladu, kterou její autor píše stále více s „úsměvem skrze slzy“. Se svou zvětšující se nostalgií a s ohledy k předpokládaným čtenářům zanechává své poznání těm, o nichž věřil, že mu budou chtít porozumět.