Žánr true crime je v našich končinách poměrně dost oblíben. Není nic špatného na tom, že jsme konáním vrahů fascinováni, že nás zajímá, co se musí odehrávat v hlavě člověka, který se rozhodne vraždit. Chceme nahlédnout do nitra jeho duše, zjistit, co ho donutilo odchýlit se od přípustných společenských norem, rozkrýt trýznivou temnotu, která ho obklopuje a vynasnažit se porozumět, co ho k vraždě vedlo. To poslední pro něj často nemusí mít ani žádný hlubší význam.
Masakr, který se udál v roce 1999 na střední škole v americkém státě Colorado, otřást tehdejší společností nejen v Americe, ale husí kůže přeběhla po těle lidem po celém světě. Ve své době se stal největším školním masakrem v historii země (a ano už byl, bohužel, přehlušen jinými událostmi). Co vedlo dva teenagery k tomu, aby vyvraždili své vrstevníky a jednoho učitele? Jaký byl jejich motiv? Dalo se masakru předejít? A jak si v celé záležitosti vedla policie?
Tato tragická událost už navždy změnila atmosféru a pravidla v amerických školách. Vždy mě udivovaly americké filmy z prostředí škol, kde děti vstupovaly do školních budov přes bezpečnostní rámy a musely ukazovat obsahy svých batohů. Jako dospívající dítě z menšího českého města jsem nad něčím podobným kroutila hlavou. Bohužel se pár nešťastných incidentů za ty roky událo už i v českém prostředí. Bezpečnost nade vše, ale představa, že se každý den bojíme pouštět dítě do školy, kde má nabývat vědomostí, trávit čas s kamarády a cítit se dobře, je noční můrou snad každého rodiče.
Bylo přesně 11:19, když 20. dubna roku 1999 padl na střední škole Columbine první výstřel. Při vražedném řádění dvou maturantů vyhaslo celkem třináct životů – dvanácti spolužáků a jednoho profesora. Při četbě zjišťujeme, že obětí mohlo být daleko více, kdyby útočníkům neselhaly přichystané propanbutanové bomby k odpálení. Nakonec proti sobě střelci namířili vlastní zbraně a spáchali tak sebevraždu. Oněmi vrahy byli osmnáctiletý Eric Harris a o rok mladší Dylan Klebold.
Dvojice před útokem natočila domácí videa, v nichž mluví o tom, co plánuje udělat. Po důkladné analýze FBI vyšetřování uzavřela s tím, že útočníci trpěli psychickými problémy. Harris měl být klinický psychopat, Klebold trpěl depresemi a toužil po zemřít.
Říkám si, co asi museli prožívat rodiče pachatelů. A jak se s traumatem vyrovnaly děti, které masakru unikly? Jak se žilo rodičům obětí? Všichni museli (a jistě někteří z nich stále musí) prožívat nepředstavitelná muka.
Novinář Dave Cullen knihu sepsat zejména proto, že viděl snahy veřejnosti roli útočníků zlehčovat, ba nepochopitelně omlouvat. Chtěl vyvrátit mýty a fabulace, které kolem jejich osob v následujících letech vznikaly. Vždy se najdou lidé, kteří se podobné zločiny snaží prezentovat v „lepším světle“, případně je dokonce schvalují a kolem vrahů budují kult osobnosti. V těchto případech musí jít o naprosto vyšinuté jedince, v nichž se usazuje jakási nenávist vůči společnosti. Vůči takovým projevům musíme být velmi obezřetní a nebrat je na lehkou váhu.
Jako pocta obětem tohoto brutálního činu vznikl nedaleko školy památník „Vzpomínkový prsten“. Jejich jména jsou Cassie Bernallová, Steven Curnow, Corey DePooter, Kelly Flemingová, Matthew Kechter, Daniel Mauser, Daniel Rohrbough, Dave Sanders, Rachel Scottová, Isaiah Shoels, John Tomlin, Lauren Townsendová a Kyle Velasquez. Součástí památníku je i „Zeď uzdravení“ upomínající na výpovědi přeživších, kterým je podstatná část knihy, na níž autor pracoval deset let, také věnována.
Columbine je čtení náročné na psychiku. Kniha mě dokázala dohnat místy až k slzám.
Autor: Denisa Šimíčková
