Příběhy s dvěma časovými linkami, kdy se jedna odehrává v přítomném čase a druhá nás přenese do minulosti, miluji. V Příběhu mateřídoušky se do doby první světové války a krátce po ní vydáváme díky Aničce, která se po přičichnutí k voňavému pytlíčku naplněného mateřídouškou přenáší v mysli do dětství, dospívání a později i dospělého života vlastní prababičky Věry.
Nápad s živými vizemi, které se nedají vysvětlit žádným věrohodným vysvětlením, mě nadchnul. Mám ráda nadpřirozeno a líbí se mi myšlenka, že by si nás naši předci vybrali a prostřednictvím nás samých by chtěli předat dalším generacím něco důležitého. Co bych za takovou možnost „komunikace“ dala! Hodně otázek v naší rodině zůstalo nezodpovězených, tolik by se vysvětlilo... Avšak každá doba, každá rodina, někdy i jednotlivci v ní, jsou opředeni vlastním tajemstvím. Snad to tak má být.
Příběh se odehrává v Lomné na Těšínsku, místě, na kterém se psaly šílené dějiny. Místo plné lidského zla, nevraživosti a neuvěřitelných národnostních taškařic mezi Čech a Poláky.
„Čím hůře menšině bylo, tím více rostla vlna dobrodiní a vzájemná pospolitost.“
– citace z knihy, str. 73 –
Hlavní postava Věrušky vám musí přírůst k srdci. Je milá, spravedlivá a odhodlaná učinit svou rodnou vísku o něco lepším místem pro život všech – Čechů i Poláků. Jenže její nadšení pro vzdělávání, rovnoprávnost a rovnost pohlaví i národních hodnot nesdílí všichni její sousedé.
Na druhou stranu sledujeme vývoj osobních nepřízní v jednou na prvním pohled šťastném manželství, jež však bylo narušeno zradou milované osoby. Je možné odpustit a bojovat o záchranu všech těch společně strávených let, nebo je jednodušší jedním mávnutím ruky smazat všechno prožité do nenávratna? Jak můžou osudy našich předků ovlivnit naše současné konání a myšlení? Jsme dostatečně otevřeni poučit se z dřívějších chyb a katastrof? Jsme schopni díky tomu předejít vlastním špatným rozhodnutím?
Potěšila mě každá zmínka o místech, která dobře znám, tedy alespoň co se současnosti týče. Nutí mě to hledat další informace o historických souvislostech. On ten náš kraj nebyl vůbec nikdy moc klidný. Až mě děsí dnešní poklidné žití v tom našem pohraničí…
Autor: Denisa Šimíčková
