„Nevedl jsi mě kolem utrpení, ale vedl jsi mě skrze něj.“ – citace z knihy, str. 160 –
Sonjyn otec byl přesvědčeným fanatickým národním socialistou, který dobrovolně narukoval, bratr Erich vstoupil do SS, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku. Sama Sonja vstoupila do organizace Bund Deutscger Mädel.
Autorka popisuje Sonjyn život od raného dětství, po pubertu a vdavky. Lehce nastiňuje život v průběhu války, kdy netušila, zda a kdy se ještě setká se svým mužem Franzem, vojákem wehrmachtu. Zejména se však soustředí na útěk z rodného města ke konci války, hlavně před hrozbou Rudé armády a netají se, že celou dobu doufala ve vypuštění zázračné zbraně, o níž Hitler tolik mluvil a která by pomohla konec války ještě zvrátit ku prospěchu Říše. Následně popisuje strasti při nuceném odsunu z rodné země, kdy spolu s matkou, synem a už i navrátivším mužem netušili, kam je osud zavane. Jak se poprali se všemi nástrahami, nebezpečnými situacemi, těžkostmi, nepřejícností a problémy, které jim nový začátek přichystal?
Takový osud je samozřejmě strašný. Na druhou stranu se přiznám, že osobně neumím soucítit s lidmi, kteří za druhé světové války sympatizovali s Hitlerovými názory a projevovali mu náklonnost svými činy (a je vážně jedno, zda šlo o Němce, Ukrajince, Francouze či dokonce Poláky). Když se navíc mužská část rodiny dobrovolně a s nadšením stává příslušníky SS a následně se udivují, že je po osvobození místní vyháněli s vidlemi v ruce, to mě opravdu nedojímá. V knize se o Češích zmiňuje jako o nebezpečné lůze! Sonja se obhajuje tím, že o zvěrstvech, kterých se Němci během války dopouštěli, a to nejen na Židech, nic nevěděla, ač připouští, že sem tam něco o hrůzách zaslechla, sem tam si všimla, že nějaký soused zmizel a už se nevrátil.
Mám pochopení pro utrpení s těmi, co s válkou neměli nic společného, hleděli si svého, nebo se naopak snažili pronásledovaným a utlačovaným pomáhat. V takovém případě cítím opravdovou nespravedlnost s jejich mizerným zacházením a nuceným odsunem. Nicméně u této rodiny tomu bylo prostě jinak.
Byla to jedna z mála knih, kde se německy mluvící rodina vypořádává s vysídlením po neomluvitelných událostech provázejících druhou světovou válku. Je jasné, že ani v samotném Německu nepatřili uprchlíci mezi vítané hosty. Místní je nazývali hanlivým označením „Němci s batohy“.
Pro mne byla kniha Útěk ze Sudet přínosná zejména z pohledu líčení mého rodného kraje a města, ve kterém žiji a které mám moc ráda. Z historického hlediska pro mne mnohé informace byly nové.
K tématu vysídlení doporučuji například další knihu příběhů Museli jsme odejít, kterou napsala stejná autorka, či skvělý román Ada české autorky Veroniky Jonášové.
Autor: Denisa Šimíčková
