Muži odchází z různých koutů zeměkoule do naprosto cizího prostředí z rozličných důvodů. Často bez znalosti tamního jazyka. Nabízí jen svoje schopnosti, znalosti, zkušenosti, případně pracovní sílu. Některé k tomu vede finanční potřeba zabezpečit svou rodinu. A nebavíme se jen o manželce a dětech, ale mnohdy i o rodičích a sourozencích, širší rodině. Ekonomické důvody byly donedávna hlavním hnacím motorem. Poslední léta se však setkáváme s nelegální migrací, a to především mladých mužů z rozvojových zemí do srdce Evropy. Ta narostla do takových rozměrů, že ji my, domorodci, nazýváme migrační krizí. Bohužel pohnutky těchto mladíků nejsou vždy tak čitelné jako je tomu u těch s jasným cílem vydělat, našetřit s vidinou toho, že se po nějaké době vrátí domů za rodinou, nebo si naopak rodinu přivedou do nové domoviny, avšak do zázemí, které jim svou dřinou a úsilím byli schopni zajistit.
Mám ráda Afriku i Blízký východ. Miluji náturu místního koloritu, ale také vím, jak o bílých přemýšlí ti, kterým se nedostává tolik potřebného vzdělání. Totiž, že nám pečení holuby létají přímo do huby. Jen tak, bez práce. S příjezdem sem k nám tedy očekávají nejen naši otevřenou náruč, ale i ten pověstný blahobyt, o kterém si ve svých vesničkách, mnohdy bez přívodu elektřiny či přístupu k pitné vodě, povídají pohádky a nejrůznější báchorky. Jenže ony ty koláče opravdu bez práce nejsou. Ale jak to takovému člověku vysvětlit? A to nemluvíme o zvycích, tradicích, konvencích, hygienických návycích, zákonech, jež se od jeho domoviny liší a není nikdo, kdo by ho vzal za ručičku a snažil se mu vše co nejlépe osvětlit. Druhou otázkou je, zdali by o takové moralizování vůbec stál.
Nemám ráda, když nás světoví lídři poučující o tom, jak my Češi neumíme být vůči nově příchozím tolerantní. Vždyť už desítky let u nás žijí Asiati, o kterých si snad už jen naprostý zabedněnec může myslet něco nehezkého. Žije u nás početná komunita Řeků, Italů, Arabů, kteří roky makají a do našeho stylu života se krásně zapojili. O tom, jací jsou Češi rasisté mě opravdu nikdo nepřesvědčí. Jistě, vždy se najde hrstka odpůrců, která má averzi vůči jinému etniku.
A pak jsou tu muži, kteří odcházejí do války...
Kniha Ženy, které zůstaly, jež vyšla v edici Prokletí reportéři u nakladatelství Absynt, přináší čtenáři pohled na celou situaci očima příslušnic něžného pohlaví, které odcházející muži zanechali ve svém domově. A že to není záviděníhodná situace, je nám dozajista jasné.
Tato kniha poskytuje rozhovory autorky Magdalény Rojo s ženami, které v původních zemích zůstaly a na své milované protějšky (více či méně oddaně) čekají. Autorka se svým mužem Noelem, fotografem, zpovídá ženy z různých koutů světa, ať už jde o Mexiko, kde oba dlouhodobě žijí a odkud Noel pochází, tak Senegal, Etiopie, Indie, Rumunsko, ale také Slovensko, odkud zase pochází autorka.
Úroveň zpovídaných žen je různorodá, co se dosaženého vzdělání týče, tak i společenského postavení, rozličného náboženského vyznání i náhledu na styl života a názoru na svět.
Jaké je jejich prožívání při odchodu a nepřítomnosti muže? Co vše jim zůstává na bedrech? Jaké problémy řeší, čemu všemu bez hlavního mužského zástupce v rodině a společnosti čelí? Těší se na opětovné shledání, nebo se s krutou realitou odloučení už pomalu smířily? Poznávají muže, kteří se na druhém konci světa setkali pro ně se zcela netušenými okolnostmi, nebo se pro ně stávají neznámými osobami? Nedochází například k tak výrazným změnám, jež dvojice nutí opět se poznávat? A co odrostlé děti? Jaký vztah mohou mít k muži, který se po letech vrací zpět domů jako naprostý cizinec?
Osobně se při cestování snažím do místní komunity také nějakým způsobem „vetřít“. Samozřejmě nenásilně. Většinou jsou lidé až nadmíru ochotni vás pozvat domů a ukázat, jak žijí. A ze zkušeností vím, že ti, co žijí v těch nejnuznějších podmínkách a sami mají málo, tak právě ti se s vámi rozdělí i o to, co si škudlí na lepší časy. Pohostinnost je něco, čemu se máme my, rozmlsaní Evropané, ještě hodně co učit.
Cestování je něco, co otevírá dobrodruhovi oči. Setkává se s lidmi a situacemi, které ho mnohdy překvapí, ohromí, kroutí nad nimi hlavou, někdy v dobrém, někdy zklamáním. To je přesně ten důvod, proč poznávat svět. Objevovat, jak je různorodý, žádná věc není totožná s tím, jak ji vnímáme u nás. Je to fascinující, obohacující a pro duši cestovatele často natolik osobní, že jsou jeho zjištění nepřenositelná, uchovává si je ve svém nitru.
Ve světě mám mnoho přátel. Hnědých, černých, šikmookých. Židy, křesťany, muslimy, hinduisty. A přesto jsou někteří zatvrzenci, co v životě nevystrčili nos z ČR, schopni mě za názory na nelegální migraci osočit z rasismu. Těžko se s podobnými zabedněnci dohadovat.
Nakladatelství Absynt děkuji za skvělé knížky a reportáže, které vydává. Jsou tolik přínosné pro rozvoj a vnímání toho, co se kolem nás děje. Jde o zkušenosti z první ruky, sice víceméně subjektivní, ale o to cennější jsou. Tak jiné než to, co nám servírují naše média. Knihy, co mají duši. To je jejich přidaná hodnota. To je to, co dnešní doba musí číst, slyšet, vnímat.
Magdaléna Rojo je novinářkou na volné noze. Zajímá se o žurnalistiku orientovanou na řešení, tzv. solutions-based journalism. Kniha je doplněna o fotografie pořízené během rozhovorů jejím manželem Noelem.
Autor: Denisa Šimíčková
