Komisař Robbie Kett se vzpamatovává z poslední akce, při které slíznul kulku přímo do hrudi. Přežil, ale následky se táhnou jako nechutný smradlavý sýr. Naštěstí má milující ženu Billie a tři děvčata, co mu nedají chvíli oddychu.
Jednoho dne mu však volá matka Mary. Matka, s kterou dobrých dvacet let nemluvil. Byla to ona, kdo za jejich vztahem udělal tlustou čáru a doslova se mu vypařila ze života. Tak co teď sakra chce? Kett je zvyklý bojovat s temnými démony, kteří páchají nekalé činy, ale s návalem neznámých pocitů, jež v něm najednou se znovuobjevená matka vyvolala, si poradit neumí. S jejím odchodem je spojeno tolik zlého a těžko uchopitelného.
Kett nicméně vyslyší její volání o pomoc a bere rodinku na výlet do nic neříkající pustiny, kde ve vesnici jménem Whytetail leží jen pár opuštěných ztrouchnivělých domků, zchátralý statek, kostel a mlýn. Jedinými obyvateli jsou zde oni – pobožná komunita fanatiků, k nimž patří právě i Robertova matka. Ta komunitu považuje za svou opravdovou rodinu. Je to parta pošahaných šílenců, co žijí ve svém vlastním světě, se svými vlastními pravidly a okolní svět je jim zapovězen. Opovrhují jím, a to do takové míry, že ani po čas brutální vraždy manželského páru nestojí o policejní vyšetřování a s těly obětí si dělají co chtějí. Místo činu? Nezájem. Vražedná zbraň? Vem ji čert. Jenže bylo uneseno novorozeně chlapečka, dítko zavražděných manželů. Kde se poděl? Kdo ho z místa činu odnesl? Má jej u sebe vrah? Celé je to zapeklité, komunita má pramalý zájem o prošetření celé situace, každý něco skrývá a Robert se na tomto místě necítí vůbec komfortně. Při některých popisech mi po těle naskočila husina. Upřené a nenávistné pohledy místních, jejich klátivé pohyby, navíc v koutu země, kterému se velkým obloukem vyhne i pouliční pes. Brrr.
Autor je pověstný svými ďábelskými zápletkami a jiskřivým vtipem a Ztracený syn toho není výjimkou. Čtenář se může těšit na notnou dávku napětí, při němž nahlédne do světa lidí, kteří se straní civilizaci, přitom si jistých výdobytků doby dopřávají plnými doušky.
Odjakživa mě „fascinují“ pohnutky lidí, kteří se připojí k nějaké náboženské sektě vyznávající pochybný kult. Stávají se tak součástí něčeho, co zdravému rozumu zcela odporuje, ale oni si přitom dokáží ve své hlavě nutnost existence takovéto komunity plně obhájit.
Autor: Denisa Šimíčková