V době, kdy jsem běhala ultramaratony mě přátelé často zahrnovali otázkami: Nejsi blázen? Jak můžeš tak dlouho běžet? Není to nuda? Na co při tom myslíš? Jak se přinutíš běžet? Moje kniha na většinu z těchto otázek odpovídá. Popravdě běh je jedno velké dobrodružství. Adept tohoto sportu si brzy všimne, že prožívání jeho života je intenzivnější. Získává větší nadhled a přestává se rozčilovat nad malichernostmi. Mění se jeho životní styl. Na delší tréninkové trasy jsem s sebou zásadně nic nenosila. Mobil v té době neexistoval, ale nebrala jsem si ani peníze nebo legitimaci na městskou dopravu, tzv. šalinkartu. Pila jsem vodu ze studánek a snažila se dorazit domů po svých, jako součást přípravy na ultramaratony, kterým na Západě říkají survival, jinými slovy přežití. V dnešní přetechnizované době jsme bohužel došli tak daleko, že běhání delších vzdáleností už není bojem o přežití, ale naopak, někdy právě díky ultramaratonu přežíváme.