Harry Bosch od samého počátku ví, že vyřešit případ, který mu byl právě přidělen, bude nesmírně složité. A to nejen proto, že kosterní pozůstatky, nalezené pod hollywoodským kopcem, ležely v zemi déle než dvacet let. Starosti mu dělá hlavně fakt, že podle prvních analýz patřily asi desetiletému chlapci, který byl během svého krátkého života krutě týrán. Harry má za sebou vietnamskou válečnou anabázi a je tudíž tvrdý a otrlý chlap, ale zločiny na dětech jej pokaždé naplňují deprimující beznadějí, bránící mu plně se soustředit na vyšetřování, neboť neustále musí přemýšlet nad tím, jakých zrůdností jsou někteří jedinci schopni. Zároveň jej však takovéto případy motivují k maximálnímu úsilí o jejich vyřešení a nejinak tomu bude i nyní. Je tu však bohužel ještě jedna potíž, protože jej čeká – dá-li se to tak říct – boj na dvou frontách...
Normálně bychom očekávali, že mu jeho šéfové poskytnou veškerou možnou pomoc, ovšem tato představa je příliš krásná na to, aby byla reálná. Je vcelku běžné, že v hierarchicky strukturovaných kolektivech mívají vztahy mezi nadřízenými a podřízenými k harmonickému soužití a vzájemnému respektu často hodně daleko a ani losangeleské policejní oddělení, kde Bosch pracuje, není výjimkou. Intriky, podezřívání, závist, snaha vyšplhat se na vyšší pozici nikoli vlastním úsilím, ale pochlebováním a pomluvami – to je jen malý výčet toho, co je tu na denním pořádku. Harry je naštěstí u policie již víc jak pětadvacet let a za tu dobu má na svém kontě bezpočet úspěšně vyřešených případů, takže jeho renomé mu poskytuje určitou ochranu před těmi, kdo mu nejsou příznivě nakloněni. Zároveň však zažil i řadu nezdarů a uvědomuje si, že každé další klopýtnutí by se mu mohlo stát osudným.
Buďme však objektivní a hned dodejme, že Harry si za mnohé své problémy může sám. Hodně u něj absentuje týmový duch (často jedná na vlastní pěst a ignoruje svého parťáka) a bývá dost na štíru s dodržováním předpisů (které sice mohou občas vypadat absurdně, ale kdyby tak jednal každý, policii by to úplně rozložilo). Je zkrátka typem permanentního potížisty, ovšem jeho letité zkušenosti a odborné kvality jsou nezpochybnitelné.
Město kostí opět nese Connellyův nezaměnitelný a pro jeho fanoušky na celém světě tolik oblíbený rukopis. Vezměme si třeba jen fascinující popis práce patologů – je skoro neuvěřitelné, co všechno se dá vydedukovat z jednotlivých kostí a jejich fyzických anomálií! A jak nás autor dokáže mistrně vtáhnout do případu tím, že nám na příslušných místech podrobně vysvětluje význam forenzních věd v moderní kriminalistice! Michael Connelly navíc disponuje jedinečnou schopností neobyčejně plasticky vykreslit gigantickou městskou aglomeraci, jejíž název sice zní takřka poeticky, ovšem město andělů bychom si určitě představovali jinak...
Příběh se rozbíhá sice pozvolna a nekomplikovaně, ovšem pod touto zdánlivě klidnou hladinou tušíme mocné spodní proudy. Za léta, co dělá na vraždách, se u Harryho vyvinul jakýsi šestý smysl, něco na způsob intuitivního vnitřního zraku, který mu v jistých chvílích umožňuje upřít pozornost na nějakou zdánlivě banální, ale ve svých důsledcích klíčovou informaci. Tak tomu bude i tentokrát...
Víc už prozrazovat nechci, tedy kromě toho, že podivné peripetie tohoto případu budou mít zásadní vliv na Harryho další životní osudy. Takže si tu parádní detektivní jízdu a její závěrečné vyvrcholení pěkně užijte!
Autor: Jan Hofírek
