Pavel Fara: „Dětský příběh by měl jít naproti dětské fantazii.“

archiv revue
Známé postavičky pejska a kočičky se v podání Pavla Fary vydávají na nová dobrodružství. Autor v rozhovoru mluví o inspiraci, kouzlu nových pohádek i o tom, proč stojí za to si je vyprávět společně.
Co vás vedlo k tomu znovu přivést postavy pejska a kočičky do nových pohádek?
Začalo to úplně prostě. Večerním čtením mým vnučkám. Mezi jejich nejoblíbenější knížky patřilo Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. Četli jsme ji tolikrát, že už znaly příběhy zpaměti. A tak si říkaly o nové. Začal jsem je vymýšlet a během covidu jsem je psal a posílal v obálkách jejich rodičům. Přátelé, kterým jsem příběhy ukázal, mě povzbuzovali, ať je vydám. Chvíli jsem váhal, ale na začátku letošního roku jsem se rozhodl nápad dotáhnout.

Vaše Pohádkové výlety pejska a kočičky navazují na Čapkovu klasiku, ale zároveň přinášejí vlastní svět. Jak jste hledal rovnováhu mezi úctou k originálu a vlastní autorskou vizí?
Nejvíc mi asi pomohlo to, že v prvním plánu to vůbec nebylo o tom, že bych chtěl napsat knížku. Jednoduše jsem vyprávěl nové příběhy se známými postavičkami pejska a kočičky a při vypravování jsem volil styl podobný tomu čapkovskému.

Jaké nové postavy se v pohádkách objevují a jakou roli hrají?
V knížce se objevují dva typy nových postav. První jsou ty, které děti znají z jiných pohádek. Pejsek s kočičkou se vypraví do pohádky o perníkové chaloupce a potkají se s Jeníčkem a Mařenkou. Když potkají cizí kočičku, která jim vypráví o Červené Karkulce, tak se samozřejmě musí setkat i s ní. Druhý typ nových postav vychází z příběhů, které jsme s mými vnučkami prožívali. Na našich procházkách nás často provázel skřítek s neviditelnou čepičkou. Díky němu jsme občas v lese našli pod malým smrčkem plátěný pytlíček s hračkou a nějakou sladkostí. A tak se skřítek dostal i do našich pohádek.

Který z příběhů je vaším osobním favoritem a proč?
Prvním favoritem je pohádka s názvem Jak se vydali na výlet do pohádky o perníkové chaloupce. Jednak proto, že moje vnučky se nejčastěji dožadují čtení právě této pohádky. Dále proto, že i beta čtenářům se líbila nejvíc. A hlavně proto, že tato pohádka díky dětské fantazii přináší neuvěřitelné množství interakcí. Druhým favoritem je pohádka Jak potkali cizí kočičku, která jim vyprávěla o Červené Karkulce. Děti ji mají rády, protože v ní ukazuji konkrétní místo u Rokycan, kde podle vyprávění opravdu bydlela Červená Karkulka. A pak také proto, že se v ní vyvrací mýtus o tom, že Karkulku sežral vlk. Což samozřejmě není pravda a děti z toho mají velkou radost.

Jakou věkovou skupinu podle vás kniha nejlépe osloví?
Knížka je určena pro nejmenší děti, které ještě neumí číst, až po předškoláky a čerstvé školáky, kteří chodí do první nebo druhé třídy a už čtou sami. Podle mého si knížku nejvíce užijí děti, které už znají původní knížku Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce. Knížka také potěší všechny děti, které mají rády omalovánky, protože v ní je odkaz na webovou stránku, kde si mohou rodiče stáhnout a vytisknout všechny obrázky a dát dětem k vymalování.

Ilustrace ke knize vytvořil Petr Toman a zachovávají poetiku Čapkova stylu. Jak probíhala vaše vzájemná spolupráce?
Spolupráce s Petrem Tomanem byla radost od začátku do konce. Má úžasný cit pro detail i pro dětskou fantazii a k tomu smysl pro humor. Při práci na knížce jsme spolu prožili spoustu hezkých chvil. Petr je zkrátka ten typ člověka, u kterého jste vděční, že vám vstoupil do života.

Jak by měl podle vás vypadat dobrý dětský příběh?
Dětský příběh by měl jít naproti dětské fantazii. Měl by dětem ukazovat způsoby chování a konání, které jsou dobré a žádoucí a kterých v dnešním uspěchaném světě ubývá. Udělat někomu radost jen tak. Usmát se na někoho jen tak. Umět odpouštět, neubližovat, pomáhat, poděkovat. Podle mého by pohádky měly také otevírat prostor pro kladení otázek. Děti se přirozeně a rády ptají na věci, kterým nerozumí. A čím víc se děti ptají během čtení nebo po dočtení pohádky, tím víc se otevírá prostor pro vzájemnou interakci, porozumění, hezké chvilky a prohlubování vztahů.

Plánujete v psaní pro děti pokračovat?
Zatím to v plánu nemám, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Tato knížka vznikla z vyprávění pohádek. S mými vnučkami si pořád vyprávíme něco nového, ale jestli něco z toho skončí na papíře, to zatím nedokážu říct.

Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv autora
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Pohádkové výlety pejska a kočičky

5.0 1
249 204
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Někdy si říkám, jak těžká musela být pro ženy a potomky situace, kdy je hlava rodiny nucena na delší čas opustit své rodinné zázemí, a někdy se i měsíce, ale často i roky, dozvídat o svých blízkých pouze z dopisů. Dnes se s nimi, díky rozvoji moderních technologií, mohou spojit alespoň za pomocí telefonů, skypu apod. V minulých stoletích nebyly takové odluky ničím výjimečným, ale uvědomujeme si, že k nim dochází v hojné míře i v dnešní době?
Až úvod povídkového souboru Sudety Ztracený ráj mě hlouběji přiměl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby nedošlo k rozvratům, které přinesla první a druhá světová válka a dění před ní a po ní – v pohraničí by stále pospolu žili obyvatelé, kteří by byli rozmanití jazykem, původem, tradicemi a co je hlavní, bydleli by vedle sebe víceméně v pokoji. Některé části pohraničí mají pro některé z nás a i pro mě neobvyklé kouzlo. Mohou být vyhaslé, pozapomenuté, klidné, protkané tajemstvím, krutostí, ale také neskonalými přírodními úkazy. Zkrátka vábí. A zároveň i po desítkách let od bezpráví, které se tam dělo a které je v těch krajinách promořené až do kořenů, vzbuzují bolest.
David Frej proslul svými knihami o zánětu, zdravém střevu, o významu šťáv nebo míchaných nápojů z přírody. Nová kniha je shrnutím poznatků z jeho praxe, v níž se zaměřuje především na celkové posílení naší imunity.