Zabiják Anders a jeho přátelé

Známé postavičky pejska a kočičky se v podání Pavla Fary vydávají na nová dobrodružství. Autor v rozhovoru mluví o inspiraci, kouzlu nových pohádek i o tom, proč stojí za to si je vyprávět společně.

Někdy si říkám, jak těžká musela být pro ženy a potomky situace, kdy je hlava rodiny nucena na delší čas opustit své rodinné zázemí, a někdy se i měsíce, ale často i roky, dozvídat o svých blízkých pouze z dopisů. Dnes se s nimi, díky rozvoji moderních technologií, mohou spojit alespoň za pomocí telefonů, skypu apod. V minulých stoletích nebyly takové odluky ničím výjimečným, ale uvědomujeme si, že k nim dochází v hojné míře i v dnešní době?

Až úvod povídkového souboru Sudety Ztracený ráj mě hlouběji přiměl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby nedošlo k rozvratům, které přinesla první a druhá světová válka a dění před ní a po ní – v pohraničí by stále pospolu žili obyvatelé, kteří by byli rozmanití jazykem, původem, tradicemi a co je hlavní, bydleli by vedle sebe víceméně v pokoji. Některé části pohraničí mají pro některé z nás a i pro mě neobvyklé kouzlo. Mohou být vyhaslé, pozapomenuté, klidné, protkané tajemstvím, krutostí, ale také neskonalými přírodními úkazy. Zkrátka vábí. A zároveň i po desítkách let od bezpráví, které se tam dělo a které je v těch krajinách promořené až do kořenů, vzbuzují bolest.